Na střední pár spolužáků proneslo, že by nebylo vůbec od věci studovat v zahraničí nebo tam na pár měsíců alespoň vycestovat. Já mezi ně nepatřila. Cizí jazyky pro mě byly utrpením - učit se kvanta slovíček a frází, které pro mě z tehdejšího pohledu neměly valné využítí, tss, to tak. Ale jak už to tak bývá, časy se mění a mění se i názory a já si uvědomila, že v 35 letech s X capartama za zadkem už asi těžko budu dobývat svět. Proto jsem si podala přihlášku na Erasmus.
Přišlo mi, že zvolit si, v které zemi chci studovat bude to nejtěžší, když je přece takový výběr, ale ejhle. Nakonec jsme ze tří povolených alternativ obsadila pouze dvě. Estonsko a Portugalsko. Jasně, každá na přesně opačné straně od ČR, různé jazyky, teploty, mentalita, ale vylučovací metoda rozhodla jasně a tohle byli favorité.
Bůh a dámy z mezinárodního oddělení dali, že snad i díky studiu ruštiny jako druhého jazyka, mám tu možnost poctít právě Estonsko a konkrétně Tallinn svou půlroční návštěvou. A protože je to výzva a ty se musejí pokořit, rozhodla jsem se vést tento blog, aby rodina, přátelé a všichni, kdo chtějí, měli možnost sledovat, jestli ještě žiju - aneb ne každý má facebook a ne vše se na něj vleze.
Žádné komentáře:
Okomentovat